Duše Pandory Thorndikeové

Dnes v 20:09 | Únorová |  Výkvěty
To jí tenkrát bylo osmnáct let.

 

14.10.17

Včera v 15:26 | ... |  Výkvěty
Vzala ji za ruku, už se stmívalo. Dohodly se rychle. Jejich plán se nijak nelišil od toho, který si vymyslily už jako malé děti. Rozhodly se, že spolu utečou pryč.
Měsíc už visel vysoko na nebi, metropole vydechovala čpavek. Dvě ženská těla se semkla k sobě. Dívky zavřely oči, na rtech jim naposledy zahrál úsměv.


Sbohem

4. dubna 2017 v 22:19 | Únorová |  Bedny a krabice
4.4.2017

"... dávám vám své sbohem, nic víc, nic míň, jen to... "
 


Úsměvy

10. února 2017 v 23:52 | Únorová |  Z černých desek
Tam uprostřed - někde mezi obratli; ruce v bílých rukavicích pronikají do útrob těla. Prsty na okrajích otevřené rány přidržují maso, aby kost zůstala odhalená.
"Přineste vrtačku."

Lithium

21. listopadu 2016 v 20:27 | Únorová |  Hořkosti a pachuť
Víš, jaký je plán? Zničit se. Už žádné počítání do pěti, nyní jsou tolerovány jen čísla z intervalu od mínus nekonečna do nuly. Až na tom seznamu uvidíš své jméno, bude už pozdě. Nebe se prolomí, potápějící slunce tě naposledy pohladí po tváří - jak odpovíš?

Černobílá

26. února 2016 v 23:05 | Únorová |  Hořkosti a pachuť
Slabé kvílení ve větru -
řekl jsi mi: "Tyhle oči vidí temnotu jasně,"
- a měsíční svit se mezitím vytratil.
"Vstávej, je ráno," zazpíval drozd. Kovová kolečka potažená semišem pronikavě zachroptěla a ptáček dopadl na zem.
"Mlč," zašeptala jsem.

Parte

10. února 2016 v 1:59 | Únorová |  Z černých desek

Dvacet jedna minut - dnes je to naposledy, kdy je můžeš poslat za mříže - než nadejde půlnoc.

Bez šance cokoliv definovat, včetně vlastní identity, není potřeba pěstovat si další.

Sbohem.

Výtažek z noci

22. ledna 2016 v 22:14 | Únorová |  Z černých desek
Jaké jsou tvé noční můry?

Náplast

11. srpna 2015 v 21:39 | Únorová |  Z černých desek

Už jenom dýchám.

Slunečnice

11. července 2015 v 12:03 | Únorová |  Hořkosti a pachuť
Pár kapek lží
a z úst se line smích
když se procházíme
ve světě,
který neexistuje.

Anwyniny lži

15. června 2015 v 12:35 | Únorová |  Hořkosti a pachuť
Slunce nedělá kompromisy. Zžírá mě po částech, zevnitř i zvenčí, spaluje mé jizvy. Pomalu. A s grácií. Zatímco zvony spí, slunce nás vesele vraždí. S přivřenými víčky pádím přes dlažební kostky. Naše stíny se prodlužují. Ticho spolklo svět.
A všichni jsou mrtví.

Sebevražedné zápisky

25. května 2015 v 19:28 | Únorová |  Z černých desek
Některé vzpomínky bolí, a některé naopak zachraňují.
Ty černobílé nás udržují v šachu a barevné zase při životě.

Patologický lhář

13. dubna 2015 v 21:41 | Únorová |  Z černých desek
Slyším je, slyším, jak křičí
v očích žízeň,
už se plazí, už se blíží,
na tváři úšklebek, z úst se valí
sliny.
A slabé mihotání světla za keři.


O přátelství a vystřižených křídlech

10. února 2015 v 23:44 | Únorová |  Z černých desek
Přikována ke kříži. Jsem jen další kytka, co se otáčí za sluncem.
Závist. Zloba. A nepříjemné pálení v hrdle.
Prosím, přestaň jí zabíjet, šeptá.
Za okny se snáší sníh.
"Nedotýkej se ho!" zakřičí a než si stačím uvědomit, co se to vlastně děje, svážou mi ruce.
"Proč?" zalapám po dechu. "Proč to děláte?"
"Pošpiníš jeho nevinnost."
Ta slova - ostrá, jako střepy z babičiny vázy, kterou jsem ze vzteku hodila proti zdi - štípou v paměti, zařezávají se mi do dlaní.
Paralyzována klečím na kolenou, mráz mi proniká do žil.
Z dálky ke mě doléhá slabé kňučení: "Prosím, přestaň jí zabíjet..."
Pozdě. Až příliš pozdě.
Zachechtám se. "Sebedestrukce je jen začátek."
Jsem nestvůra.

Posmrtně

27. ledna 2015 v 17:10 | Únorová |  Z černých desek
Vyber si, našeptává. Budeš bojovat?

Ze zoufalství

4. ledna 2015 v 19:32 | Únorová |  Výkvěty
Ta myšlenka přišla náhle, na nic se neptala, jen se pomalu prodírala až k samému jádru bolesti, kde se spokojeně uhnízdila a čekala, dokud si dívka neuvědomí, proč se to muselo stát zrovna dnes.

Pryč z mysli

15. prosince 2014 v 19:46 | Únorová |  Z černých desek
Ta slova jim nikdy nepatřila.
Ale každý přeci poslouchá to zakázané,
to něco, čemu neměl nikdy naslouchat.

Na chvíli malou

23. listopadu 2014 v 22:57 | Únorová |  Hořkosti a pachuť
Ještě jednou
na chvíli malou,
a jen pro tenhle okamžik,
ti dovolím spatřit svět.

Setrvej ve svém kóma

23. listopadu 2014 v 19:39 | Únorová |  Hořkosti a pachuť
Kdybych mohla, nakreslila bych ten výjev.
Všechna slova v sobě skrývala jen prázdné nic.
Tak jako já.

Útěk

20. listopadu 2014 v 8:33 | Únorová |  Výkvěty
Je tu tma. Stromy mlčí, a chlad v tvém těle stále dokola opakuje jednu a tu samou větu: Ukonči to.
Je pryč a ty jsi zase sama.

Kam dál