Černobílá

26. února 2016 v 23:05 | Únorová |  Hořkosti a pachuť
Slabé kvílení ve větru -
řekl jsi mi: "Tyhle oči vidí temnotu jasně,"
- a měsíční svit se mezitím vytratil.
"Vstávej, je ráno," zazpíval drozd. Kovová kolečka potažená semišem pronikavě zachroptěla a ptáček dopadl na zem.
"Mlč," zašeptala jsem.
 

Parte

10. února 2016 v 1:59 | Únorová |  Z černých desek

Dvacet jedna minut - dnes je to naposledy, kdy je můžeš poslat za mříže - než nadejde půlnoc.

Bez šance cokoliv definovat, včetně vlastní identity, není potřeba pěstovat si další.

Sbohem.

Výtažek z noci

22. ledna 2016 v 22:14 | Únorová |  Z černých desek
Jaké jsou tvé noční můry?
 


Náplast

11. srpna 2015 v 21:39 | Únorová |  Z černých desek

Už jenom dýchám.

Slunečnice

11. července 2015 v 12:03 | Únorová |  Hořkosti a pachuť
Pár kapek lží
a z úst se line smích
když se procházíme
ve světě,
který neexistuje.

Anwyniny lži

15. června 2015 v 12:35 | Únorová |  Hořkosti a pachuť
Slunce nedělá kompromisy. Zžírá mě po částech, zevnitř i zvenčí, spaluje mé jizvy. Pomalu. A s grácií. Zatímco zvony spí, slunce nás vesele vraždí. S přivřenými víčky pádím přes dlažební kostky. Naše stíny se prodlužují. Ticho spolklo svět.
A všichni jsou mrtví.

Sebevražedné zápisky

25. května 2015 v 19:28 | Únorová |  Z černých desek
Některé vzpomínky bolí, a některé naopak zachraňují.
Ty černobílé nás udržují v šachu a barevné zase při životě.

Patogenní lhář

13. dubna 2015 v 21:41 | Únorová |  Z černých desek
Slyším je, slyším, jak křičí
v očích žízeň,
už se plazí, už se blíží,
na tváři úšklebek, z úst se valí
sliny.
A slabé mihotání světla za keři.


Anwyn

17. března 2015 v 15:53 | Únorová |  Hořkosti a pachuť
Mrznou mi ruce, vůně mých vlasů se rozplývá ve větru. Něco tu hnije. A není to jen moje srdce, jsou to srdce všech okolo. Jejich utrpení mi pročišťuje mysl. A kazí úsměv.
Zrodili jsme se, abychom poznali bolest. Já totiž nevěřím na lásku.

O přátelství a vystřižených křídlech

10. února 2015 v 23:44 | Únorová |  Z černých desek
Přikována ke kříži. Jsem jen další kytka, co se otáčí za sluncem.
Závist. Zloba. A nepříjemné pálení v hrdle.
Prosím, přestaň jí zabíjet, šeptá.
Za okny se snáší sníh.
"Nedotýkej se ho!" zakřičí a než si stačím uvědomit, co se to vlastně děje, svážou mi ruce.
"Proč?" zalapám po dechu. "Proč to děláte?"
"Pošpiníš jeho nevinnost."
Ta slova - ostrá, jako střepy z babičiny vázy, kterou jsem ze vzteku hodila proti zdi - štípou v paměti, zařezávají se mi do dlaní.
Paralyzována klečím na kolenou, mráz mi proniká do žil.
Z dálky ke mě doléhá slabé kňučení: "Prosím, přestaň jí zabíjet..."
Pozdě. Až příliš pozdě.
Zachechtám se. "Sebedestrukce je jen začátek."
Jsem nestvůra.

Posmrtně

27. ledna 2015 v 17:10 | Únorová |  Z černých desek
Vyber si, našeptává. Budeš bojovat?

Monstrum

7. ledna 2015 v 20:30 | Únorová |  Výkvěty
Zdání občas klame.
A zmýlit se je až přespříliš snadné.
Jsme ochotni přijmout ta rizika?
Jsme ochotni následovat svá přesvědčení - leckdy naivní - a slepě věřit někomu,
kdo už jednou naši důvěru zradil?

Ze zoufalství

4. ledna 2015 v 19:32 | Únorová |  Výkvěty
Ta myšlenka přišla náhle, na nic se neptala, jen se pomalu prodírala až k samému jádru bolesti, kde se spokojeně uhnízdila a čekala, dokud si dívka neuvědomí, proč se to muselo stát zrovna dnes.

Pryč z mysli

15. prosince 2014 v 19:46 | Únorová |  Z černých desek
Ta slova jim nikdy nepatřila.
Ale každý přeci poslouchá to zakázané,
to něco, čemu neměl nikdy naslouchat.

Volání do ticha

8. prosince 2014 v 12:37 | Únorová |  Z černých desek
Zapomnění.
Najednou přichází až příliš brzy.
Ale takhle jsi to přeci chtěla, nebo snad ne?
Všechno to byla jen prázdná slova, jen holé nic.
Nikdy nestála za zmínku.
A tebe stejně nikdo neposlouchal.

Na chvíli malou

23. listopadu 2014 v 22:57 | Únorová |  Hořkosti a pachuť
Ještě jednou
na chvíli malou,
a jen pro tenhle okamžik,
ti dovolím spatřit svět.

Setrvej ve svém kóma

23. listopadu 2014 v 19:39 | Únorová |  Hořkosti a pachuť
Kdybych mohla, nakreslila bych ten výjev.
Všechna slova v sobě skrývala jen prázdné nic.
Tak jako já.

Útěk

20. listopadu 2014 v 8:33 | Únorová |  Výkvěty
Je tu tma. Stromy mlčí, a chlad v tvém těle stále dokola opakuje jednu a tu samou větu: Ukonči to.
Je pryč a ty jsi zase sama.

Robot

12. listopadu 2014 v 13:03 | Únorová |  Z černých desek
Jako bych měla ve vlastním těle další tělo - cizí, páchnoucí po kovu.
Je to můj parazit.
Musím ho zničit.
A to i přesto, že bych musela zničit samu sebe.
Lžeš. To bys nikdy neudělala, nikdy bys nešla sama proti sobě.
Nech mě na pokoji.
Nenechám. Máš smůlu.
Jo, to vidím.
Vidíš jen svět kolem sebe, měla by ses příště podívat i do svého nitra. A bez předsudků.

Úšklebky sebevraždy

5. listopadu 2014 v 20:25 | Únorová |  Z černých desek
Hra na schovávanou - ta byla moje nejoblíbenější. Vždycky mi při ní stoupl adrenalin. Pokud jsem ovšem nebyla ta, co pykala.
Neuměla jsem počítat, zato jsem se pokaždé dokázala perfektně schovat.
Bavilo mě to, protože mi ostatní záviděli. A taky proto, že nikde v okolí nebyl nikdo, kdo by mě předčil. Cítila jsem se výjimečná. Pak ale přišlo něco, před čím jsem se ukrýt nedokázala, nikdo nemohl.
Pravda.

Kam dál