Setrvej ve svém kóma

23. listopadu 2014 v 19:39 | Únorová |  Hořkosti a pachuť
Kdybych mohla, nakreslila bych ten výjev.
Všechna slova v sobě skrývala jen prázdné nic.
Tak jako já.


"Reii? Jsi tu ještě?"
Nikdo neodpovídá.
"Dreamre?"
Opět jen ticho.
Cítím, jak se mi zrychluje tep. Slyším, jak mi hučí v uších.
Jsou pryč, řekne, a to vědomí mnou silně otřese.
"Lžeš," prsknu naproti ní.
Och, vskutku? Mluví, jako by si rty polévala sladkým medem. Copak jsi slepá?
A vzápětí mi vrazí facku.
Chcípli! Zašklebí se. Protože jsi je zabila!
"Mlč!" zařvu. Trhám její obraz na kusy. Ve své hlavě.
A ty hlasy.
Jsou všude.
"Už mlčte!"

Bojím se jich. Bojím se na ně jenom podívat. Jsou všude. Jsou rýhami v mé kůži. Jsou pozastavené zlo. Čekají, dokud je opět neotevřu. Ale to já už neudělám. Potřebuji něco víc. Něco, co by přehlušilo tenhle svět.
A tak se znovu ztrácím.
Blednu a křičím. Sápu se po slovech, škemrám o soucit.
A přitom toho nechci mnoho. Chci jen zabít svou pokřivenou mysl.

Ať svět utichne, ať jen mlčí,
sluneční zář mě stále mučí.
A on dál ji pevně svírá v pase,
dokud mé světlo neuhasne.

Když jsem se probrala, slunce už bylo vysoko na obloze. Žádné stíny, které by kolem mě tančily, jsem neviděla, jen jsem je cítila. Cítila jsem je ve svém srdci.
"Anwyn?" zašeptám do ticha její jméno a čekám, dokud mi po zádech nepřeběhne známé mrazení. Bojím se. A ona to ví. Ale zatím je tu ticho. Žádné rudé vlasy, ani výsměšné pohledy. Jsem tu sama. A to není dobré.
"Anwyn?" nepatrně zvýším tón svého hlasu. "Kde jsi?"
Je mi zima. Dlaně mám polité studený potem. Třesu se. "Co jsi mi to udělala?" Mám pocit, že budu zvracet. A celý svět se mnou. Chytím se za břicho. "Anwyn!"
Hledáš ji? Hlavou mi rezonuje ostrý smích. Proč?
"Něčím mě nakazila," zamumlám a stočím se do klubíčka.
Nakazila, říkáš? To se podívejme!
Sevřu ruce v pěst a zatnu zuby. "Nevím jak, ale myslím, že nemám moc času."
To bych se asi neměla smát, viď?
"Trocha důstojnosti by ti neuškodila."
Hm. Asi máš pravdu.
"Pomůžeš mi teda?"
Ne.
Při té odpovědi zničeně klesnu na kolena. Propnu se v agonii a celý můj svět se stočí do klubíčka.
"Tohle ještě přeci nemůže být konec…"
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Pariah Pariah | Web | 27. listopadu 2014 v 18:19 | Reagovat

Dlouho jsem hledala synonymum, které by vystihlo můj pocit po přečtení, něšlo to... tento příspěvek si doslova říká o nějaké pokračování... umíš dokonale popsat smutek, strach a bezmoc... moc se ti to povedlo :)

2 Krokodyleka Krokodyleka | Web | 29. listopadu 2015 v 12:00 | Reagovat

pokud bude pokracovani, rada bych si ho precetla

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama