Útěk

20. listopadu 2014 v 8:33 | Únorová |  Výkvěty
Je tu tma. Stromy mlčí, a chlad v tvém těle stále dokola opakuje jednu a tu samou větu: Ukonči to.
Je pryč a ty jsi zase sama.

Kolikrát jsi vzpínala ruce k obloze a naivně si myslela, že tě někdo vyslyší? Jen několik minut před pádem jsi měla možnost vidět skutečné světlo.
Nikdy se před nimi neschováš, nyní žiješ uvězněná v jejich náruči. Vyskočili zpod jehličí a lapili tvé tělo do spárů osudu.
Jsi zpátky. A až příliš dobře si uvědomuješ, že tenhle boj vyhrát nemůžeš, ne sama.
Ušklíbneš se. "Ne sama, ani s nikým jiným."
Ptáci už dávno nezpívají - zabila je temnota, tvoje temnota.
Promneš si bolavá zápěstí a podíváš se vzhůru na tmavé mraky. "Takže prohraju," povzdechneš si.
Pomalu se smiřuješ s faktem, že čas už nepůjde vrátit zpátky - svoje šance na nový začátek jsi už dávno vypotřebovala a žádné další jizvy tě neočistí.
"Život je krásný," procedíš mezi zuby a vydáš se na cestu.
Bledé světlo měsíce ti klouže po ramenou a tvůj stín se mezitím schoval pod mohutné větve borovic. Ploužíš se blátivou cestou, zatímco upínáš svůj zrak ke hvězdám. "Všechny jsou falešně," zašeptáš, "úplně všechny." A najednou se usměješ. Ano, přesně tak to říkal. Když si však zpětně uvědomíš, jakou oběť jeho slova přinesla, obrátíš svůj pohled zpět na cestu a přidáš trochu do kroku.
Protože odmítal věřit, že se ještě něco někdy spraví, zaplatil za svá slova tu nejvyšší daň. A pak náhle pochopíš, že tohle je opravdu konec. Doba, kdy slepě věřil těm naivním žvástům o novém začátku, dávno minula. Časy se změnily a on se změnil společně s nimi. Vždycky byl napřed - ve všem a přede všemi - jenomže tentokrát nemohl udělat nic víc, než se nechat zajmout, třebaže si myslel, že tvůj život je daleko cennější než jeho. A to byla snad jeho největší lež, kterou kdy vypustil z úst.
Říkal, že je to naposledy, co ho takhle vidíš - zraněného, bezmocného a zklamaného - žádné příště už prý nebude, tak by sis ten pohled měla pořádného vychutnat.
"Mlč!" odsekla si mu naštvaně a vrazila mu facku.
Když na to tak zpětně vzpomínáš, neubráníš se úšklebku. Tenkrát jsem mu nevěřila. A přitom měl celou tu dobu pravdu.
Nejdřív požadovali výkupné. Ovšem. Jenže ty jsi věděla, že je to past. Bylo směšné si myslet, že po tolika letech honby za pokladem by se vzdaly nároku na jeho tělo a bez jakýchkoli dalších podmínek ho propustily. Ty jsi na to ale byla připravená. Koneckonců, byl to právě on, kdo tě vycvičil, takže tě nemohlo překvapit, že to všechno byla jen planá slova, plná hloupých návrhů, jak z toho všeho vyjít živi a přitom si zachovat čest.
"Ts!" zašklebíš se. "A proto se teď ploužím mezi křovinami a ty někde uvnitř továrny hniješ v poutech."
Zhluboka se nadechneš a podíváš se na hodinky. Tři sedm. Hm, to je tak akorát.
Nebe je stále zahalené černým praporem, když tu náhle zaslechneš něčí hlasy. Srdeční tep ti v okamžiku vyletí do vysokých čísel a ty se celá vyděšená přitiskneš k zemi.
"Někde by tu měla být," zabručí otráveně muž v kapuci. Nachází se jen pár metrů od tebe. Spolu se svým komplicem se podobně jako ty skrývají v houští, takže ho málem přehlédneš.
"Co když ty souřadnice popletl?" zeptá se otráveně a podá svému kolegovi dalekohled.
"To bychom pak přišli o pořádnou legraci," poznamená sarkasticky.
"Takže?"
"Prostě se budeme držet původního plánu."
S přitisknutou dlaní na ústech se pokoušíš zvednout. Nebylo pochyb, jsou po tobě. Opět.
Snažíš se být potichu, ale rychlost, s jakou ti panika stoupá do hlavy, nestačíš kontrolovat. Zakopneš a skutálíš se jim přímo pod nohy. Kdyby tohle Rei viděl, zabil by tě dřív, než by ti Syndikát stačil přiložit nůž k hrdlu.
Chlap v kapuci se zhluboka nadechne. "Cítíš to?"
Jeho kolega se významně poklepe na bradě. "Maso, maso, masíčko!"
A sakra.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama