Pryč z mysli

15. prosince 2014 v 19:46 | Únorová |  Z černých desek
Ta slova jim nikdy nepatřila.
Ale každý přeci poslouchá to zakázané,
to něco, čemu neměl nikdy naslouchat.


Zavřu oči. Vždycky to tak dělám. Avšak ani ve snu by mě nenapadlo, jak moc v tom dokážu být dobrá.
Být dobrá v nalhávání si skutečnosti?
Při jejích slovech překvapeně zalapám po dechu. "Co tady děláš?"
Dreamer chtěl, abych ti vyřídila vřelé pozdravení. Prý už to není tak hrozné. Při těch slovech se potutelně zachichotá. Objevil způsob, jak předejít vší té bolesti.
Nemám dost sil na to, abych ji ze své hlavy vypudila, ale jakmile se zmíní o Dreamrovi, rozhodnu se, že změním taktiku.
"A odkdy s námi spolupracuješ?" vyštěknu na ni. "Myslela jsem, že budeš štěstím bez sebe, až nás oba uvidíš klečet na kolenou před svými branami."
Chm, to jsem si také myslela. Povzdechne si. Ale nakonec to skončilo hůř, než si dovedeš představit.
Její hlas zní jinak než obvykle - jakoby umíral, slyším v něm střepy zoufalství, a najednou mě polije mráz.
Tenhle svět se pomalu rozpadá. Sklopí smutně hlavu a zašeptá: Tříští se na kusy, bledne a mizí. Za chvíli z něho nezbude nic, než vzpomínka.
Ušklíbnu se. "Snažíš se mě vyděsit?"
Vůbec ne, praví vážným hlasem. Stejně už je na vtípky pozdě.
Tuším, kam tím míří, ale já se přesto zoufale snažím té pravdě odolávat. Ne. Nevěřím jí, nechci ji věřit. Pokud by tohle doopravdy znamenalo konec, pak bych se sem už nemohla nikdy vrátit.
Ach, ty hlupačko! V tu chvíli mnou otřese její jízlivý smích. Víš, kdybych tě neznala, možná bych si i myslela, že jsi to všechno zavinila ty, že jsi nade mnou vyhrála. Znovu se zlověstně zašklebí. Ale my obě víme, že bys to nedokázala. Nikdy bys nezničila můj a Dreamrův svět.
"Ne, to nikdy," řeknu pevně.
Koutky jejích úst se zvlní v mírný úsměv. Nemůžu tomu uvěřit, to je poprvé, kdy ji vidím se upřímně usmívat.
Tolik jsme toho spolu zažily, poznamená tichým hlasem. Vzpomínáš na ten den, kdy jsi za mnou poprvé přišla? Byla jsi zoufalá malá holka, která hledala útočiště. Chm. Nikdy jsem si ale nemyslela, že nám to "přátelství" tak dlouho vydrží. Třeba je tohle opravdu konec. Zašlo to dál, než jsme si mysleli.
"To ano, ale copak by ses své existence jen tak vzdala?"
Opět se jen sarkasticky zašklebí. Ach, ano, má drahá, to je ta správná otázka!
"Nerozumím ti," zamračím se. Avšak pochyby, které nás obě obestírají od toho dne, rázem mizí. Dávné spojení, strach z pravdy, závazek vůči skutečnosti - jak by jen mohla? - náš svět ale opravdu mizí. Plánované útěky a nevydařené lži - mé srdce začíná bušit stále rychleji a rychleji - takže měla pravdu?
"Čemu se pořád tak směješ?" zeptám se, chci zachovat klid. Ještě přeci není všechno ztraceno. "Kdybys chtěla, abych odtud odešla, neobtěžovala by ses s takovou ceremonií."
Chm, jen jsem čekala, kdy se zeptáš. Kdy ti to dojde. Její dlaň spočine na mém rameni. Víš, drahoušku, já nikdy nebyla skutečná. Celou tu dobu; všechny ty roky, které jsme spolu strávily, jsem žila ve tvé hlavě.
Její slova na mě těžce dopadají jako obrovské sutiny, jež nám oběma zasypaly cestu. "Proč?" zašeptám. Její ruka se pozvolna ztrácí. Slova slábnout a její tvář se pomalu mihotá ve světle jako dým.
Protože je konec, mé dítě. Usměje se. Otevři oči a zabij tu masku. Tenhle svět už déle nevydrží. Vyrostla jsi.
"Ne, ne, ne!" Tápu holýma rukama po zemi ve snaze zachytit i ten sebemenší střípek z minulosti. "Neodcházej!"
Už mě nevolej, řekne tiše. Za chvíli za tebou stejně přijdou a položí na zeď mezi námi poslední cihlu, abys mě už víckrát nemohla spatřit. Víš, kde právě teď jsi?
"Co? O čem to mluvíš? A kde je Dreamer?" křičím z plných plic, ale není to nic platné. Obraz před mýma očima mizí a já se propadám.
Nebyla to tedy jen otázka času? Nenáviděla jsi mě tolik, až ses do mě zamilovala, mám pravdu? Ach, zlato, bude se mi po tobě stýskat.
"Ne…"
A opět měla pravdu. Tenhle svět byl jen smyšlený únik z reality, nic víc. Zmýlila jsem se, když jsem si naivně myslela, že víra je nezlomná. Byla to přeci jen obyčejná iluze-
-a skončila stejně náhle, jako začala.
Teď tu zbyla jen nicota a úzkost, polévající mé tělo mrazivým dechem. "Prosím, vrať se," zavzlykám. "Prosím tě!"
Neopouštím tě dobrovolně, věř mi. Ale dokonce i já teď musím uznat, že realita je o mnoho silnější, než tvá představivost.
"Ne, tohle neříkej!"
Je čas.
A pak zmizela. Rozplynula se v prostoru jako mlha a já se probudila do skutečné reality. Muži v pláštích mě odtrhly od zakrvácené ženy s natrhlým rtem.
"Ne, pusťte mě!" zaječím vzápětí. "Musím vědět, co se stalo s Dreamrem!"
A pak se mým tělem rozlije bodavá bolest. Chytnu se za břicho a na tváři mi přistane další rána. Cítím, jak mi zakřupalo v čelisti.
"Myslíte toho sanitáře, co za vámi chodil v nepovolených návštěvních hodinách?" Lékář se zamračí. "Říkal, že prý umíte nádherně malovat."
Nemůžu se pohnout, sotva ze sebe vydám hlásku. Svět se rozplývá - jako bych stála v dešti a jeho kapky rozmazávaly okolí.
Nevím, o čem ten muž mluví, ale podvědomě cítím, že bych se měla bát.
"C-co se s ním stalo?"
Muž v bílém plášti si mě pozorně prohlédne, a pak se ušklíbne. "Před třemi měsíci jste ho zabila."
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 didslife didslife | Web | 15. prosince 2014 v 20:05 | Reagovat

brutálne!!:) na tento blog sa určite ešte vrátim, môžem si ťa pridať do ublúbených aby som nestratila cestu sem ?

2 Únorová Únorová | E-mail | Web | 16. prosince 2014 v 8:36 | Reagovat

[1]: Jistě :D A díky!

3 Yaraki Yaraki | Web | 21. prosince 2014 v 16:18 | Reagovat

Výborně napsané, určitě se ještě zastavím na další počtení :)

4 Yaraki Yaraki | Web | 29. prosince 2014 v 17:37 | Reagovat

Ha, tak už tě poznávám, tady jsem už byla - promiň mou neschopnost pamatovat si jména... a ještě jednou opakuji, ráda si tě přidám též :)

5 Únorová Únorová | E-mail | Web | 29. prosince 2014 v 19:06 | Reagovat

[4]: Vůbec se neomlouvej, já si vážím už jen toho, že jsi měla dost chuti tu něco komentovat. To já děkuju :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama