Posmrtně

27. ledna 2015 v 17:10 | Únorová |  Z černých desek
Vyber si, našeptává. Budeš bojovat?


Tvoje vystoupení je již u konce. S rukama prázdnýma už nemáš co nabídnout, a tak jen s ledabylým úšklebkem zvedneš své paže nad hlavu a necháš se v klidu odvést do cely.
"Rezignuješ?" zeptá se.
"Kdo ví?" pokrčíš rameny. V hlavě ti stále zní ta ironie, nemůžeš se zbavit toho pohrdání. Každé jméno, každá tvář - jak patetické - nedokážeš v sobě tu bolest déle udržet. Jen se na sebe podívej, říkáš si. Podívej se, jak teď vypadáš! Z původních záměrů jsi nakonec neuskutečnila ani jeden. Musela ses vzdát, protože na útěk už bylo příliš pozdě.

Vyber si, naléhá. Měla jsi mistrovský plán.

Kdesi v odlehlých částech své mysli toužíš prchnout před sebou samotnou, totiž zapomenout na skutečnost, že jsi někdy žila. Mučíš se vzpomínkami a najednou to vypadá, že vlastně nikdo za nic nemůže. Ubožačko! křičíš v duchu na sebe. Ty slabošská naivní čubko! Obracíš pohled ke stropu a chytáš se za břicho. "Stačilo tak málo!" zaskřehotáš v návalu euforie, "stačilo tak málo, abych vás všechny zabila!"
Plazíš se po studeném betonu, šílenství a smích, který se od zdí odráží, tvoří děsivý orchestr ve tvé pokroucené mysli. Budeš bojovat nebo si počkáš, dokud tě plameny nestráví? I samotné slunce je tvým nepřítelem.
Postavíš se světu s holýma rukama? Vždyť víš, že takhle to nefunguje. Co teda uděláš?
Je zajímavé cítit bolest.

Vyber si. Je to rozkaz.

Panika narůstá. Oheň v tvém hrdle spaluje slova, kapky krve bubnují na parapet. Koušeš se do rtu, abys potlačila výkřik. Vzpamatuj se! Zatneš pěsti a snažíš se uklidnit. Mneš si spánky, dýcháš zhluboka. Neztrácej kontrolu, opakuješ si v mysli, jinak ztratíš i sebe.
Slyšíš, jak se drolí zdi, cítíš dotek svého konce, avšak v poslední vteřině se vzchopíš a v téže okamžiku zabiješ i poslední možné nepřátele ve své mysli. "Ano!" zvoláš nadšeně. Trháš svůj niterní svět - svoje životní dílo, pálíš mosty, vedoucí pryč z reality a ničeho přitom nelituješ.
Tenkrát sis něco slíbila. Bude to tvá nová zbraň. Teď už svá slova nemůžeš vzít zpátky.
Při představě na jejich zděšené výrazy se neubráníš výsměchu. Ten pohled bude jistě dojemný.
Zašklebíš se, a pak do ticha, směle se ti vlnícího u nohou, zašeptáš: "Já tě zničím."
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 naoki-keiko naoki-keiko | Web | 27. ledna 2015 v 18:31 | Reagovat

Mučení vzpomínkami znám dost dobře. Tvé práce jsou čím dál lepší musím napsat. Interní svět je mnohdy nebezpečnější než kterýkoliv tam venku.

2 Deine Deine | E-mail | Web | 27. ledna 2015 v 20:05 | Reagovat

Geniálně napsané, moc se mi líbí jak píšeš. Svět v naší hlavě může být o tolik temnější než si dokážeme představit, někdy je to opravdu jak kdyby na nás křičelo několik hlasů najednou. Nejhorší to mívám s vnitřními dilematy, kdy je v sázce morálka a co je správné a špatné. Pak to v mé hlavě bývá jak souboj dvou stran bez šance na výhru :).

3 Sid Sid | Web | 27. ledna 2015 v 21:01 | Reagovat

Wau.. .

4 Yaraki Yaraki | Web | 3. února 2015 v 0:08 | Reagovat

Kemo štveš me, jsi geniální :D ne, vážně - čím dál hlubší, čím dál čtivější, čím dál lepší, nevím, co dodat víc

5 Únorová Únorová | E-mail | Web | 5. února 2015 v 14:40 | Reagovat

[1]: Děkuju :-) Ano, to s tebou naprosto souhlasím.

[2]: Děkuji, takovou pochvalu si nezasloužím. :-)

[3]: Díky!

[4]: Ale, ale, zas tak horký to nebude!
(Díkec! Ani nevíš jak moc mě něco takového vždycky potěší.)

6 Elis Elis | Web | 8. února 2015 v 10:54 | Reagovat

Úžasně napsané, nejtěžší životní bitvy prožíváme ve svém nitru samy se sebou, zvláště pokud jsme k sobě příliš kritičtí, úzkostlivý a máme málo sebejistoty...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama