Patologický lhář

13. dubna 2015 v 21:41 | Únorová |  Z černých desek
Slyším je, slyším, jak křičí
v očích žízeň,
už se plazí, už se blíží,
na tváři úšklebek, z úst se valí
sliny.
A slabé mihotání světla za keři.


Co už jednou vyhořelo, znovu nezažehneš.

"Nemá to cenu," zašeptáš. Neexistuje žádný způsob, jak se té bolesti zbavit. Celý svět si na tebe ukazuje prstem; slyšíš ten smích? Zabíjí tě kousek po kousku. No tak, seber se!
"Nemá-to-cenu," opakuješ si stále dokola a chytáš se při tom za hlavu. Necítíš pozemský svět, jen čpavý zápach z lidských úst a několik tvrdých ran pěstí přímo do obličeje. Tati, proč mi to děláš? Bodnutí u srdce; v ústech se ti rozlévá železitá pachuť krve. Nemá to cenu.
Už nedokážeš myslet na nic jiného. Utíkej! volají. Zoufale tápeš v prostoru, pod nohama těžké větve, jsi bez šance. Zničeně padáš na kolena. "Nemá to cenu." A pak se potutelně zašklebíš. Není to směšné? Svoji hrdost jsi ztratila už dávno. Zůstalo ti vůbec něco, za co by stálo položit život? "A přesto… přese všechno… mě stejně nikdy nedostanete."
Přišla noc. Rány se nehojí. "Není ti nic?" zeptá se. Naoko působí jako starostlivá matka, ale ve skutečnosti ji vůbec nezajímáš. Vzpomeň si. Vzpomeň si na ten den. Vzpomeň si, když jsi ji nejvíc potřebovala, a jediný, kdo ti kdy podal pomocnou ruku, byl Dreamerův hologram.
Zklamání překrylo matčiny, kdysi lesklé, oči; nyní v nich zůstaly jen dvě obrovské černé díry.
"Vypadni," odsekneš a přetáhneš si přikrývku přes hlavu. Bolí to. Jizvy se otevírají, krev barví bílé prostěradlo. Tohle je jediná možná cesta. Moje cesta.
Bylo to nutné?
Bylo to nevyhnutelné.
Bereš schody po dvou, tady už nemůžeš déle zůstat. Znovu se držíš za hlavu. "Zmizte! Padejte pryč!" křičíš, ale marně. Jsi prolezlá červy skrz naskrz. A přesto, že jsi si vědoma toho hořkého faktu, pokusíš se před nimi utéct, znovu a znovu, dokud z tebe nevysají i ty poslední zbytky vůle.
Smějí se. Vyzývavě a s neskrývaným pohrdáním. Co uděláš? Zabiješ je? Zabiješ sebe? Dýchej. To je jediné, na čem teď záleží.
Proplouváš mezi těly cestujících, a pak se podíváš na hodinky na své pravé ruce. Vteřinovka se pod průhledným sklem kroutí jako červi ve sklenici. Promneš si bolavé oči a rozhlédneš se kolem sebe. Oni se smějí! Z plna hrdla, s očima dokořán, dlouze a výstředně. Skryješ tvář do dlaní. Krev ti bubnuje ve spáncích, celý svět se ti válí u nohou. Co teď s ním? Už to není dar, ale trest.
Dokud ti nebudou muset přijít na pohřeb, nikdy je nebudeš doopravdy zajímat. Zastavíš je? Tak ráda bys viděla jejich slzy. Ale oni mají svůj vlastní plán, svoji tajnou strategii. Nepřechytračíš je, i kdyby ses snažila sebevíc. Sama to totiž nezvládneš. Ne teď, ani zítra. A tak to pokračuje dál.
Nikdy se nepoučí.
Nikdy.
Nepřestanou.
Nikdy se nepřestanou smát.
Odchází a zase přichází. Sedí na parapetu a při tom se ti vysmívá do oči. Jaká hanba! Tvé tělo polevá pot. Dlaně tě svrbí, vzduch se plni horečkou. Kdo bude další? Těžknou ti víčka. "Byl to jenom sen, řeknete. Nezaleží… už na ničem nezáleží. Prosím vás, řekněte, že už je konec."
Nemůžeš spát, noci jsou stejně mučivé jako dny. Jak se osvobodit od těch myšlenek? Jak se zbavit těch pohledů? Slova se před tebou skrývají, cítíš jejich strach. Svůj vlastní, a dokonce i ten její.
Slunce se vozí po tvém hřbetu, čeká na příležitost.
Koho zabiješ jako prvního? Bude to někdo z tvé drahé rodiny, anebo jedna z Neterských oveček? Samota si přišla vybrat svoji daň. Musí to tolik bolet? Nebylo by lepší, kdybych prostě… zmizela? Napořád?
A dál už jen spát.

Vzduchem otřásá silný zápach spáleného masa. Musíš se smát. Široce a se zakloněnou hlavou. Zajíkáš se popelem, který prší z nebes. Chvílemi to zni jako plac kňučícího psa. "Máte, co jste chtěli, zmetci," ušklíbneš se. "Už mi konečně věříte?" Vítr kvílí v sutinách, opar dýmu se pomalu zvedá a odkrývá tak pohled na spoušť, kterou způsobila tvá nenávist. Těla svíjející se v křečích, v jejich tvářích jako by uvízla i sama bolest. Nepoznáváš je. "Je to vaše vina, váš trest," zašeptáš. Odhalíš tvář vycházejícímu slunci a necháš spáleniště za sebou. Pak se zhluboka nadechneš a vykročím vstříc novému dni. "Tohle je spravedlnost."
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Šklíba Šklíba | E-mail | Web | 13. dubna 2015 v 22:05 | Reagovat

Wow silný účinky pro mě jako pyromanku...  miluju jak dokážeš ve správnou chvíli vystihnout správná slova a pocity který dokážou působit jako mí vlastní

2 Marketa Kaki Marketa Kaki | Web | 13. dubna 2015 v 22:20 | Reagovat

Wooooow píšeš krásně :33

3 M. M. | E-mail | Web | 14. dubna 2015 v 9:03 | Reagovat

Moc hezky napsané ;))

4 naoki-keiko naoki-keiko | Web | 19. dubna 2015 v 12:56 | Reagovat

Hodně z těch pocitů, které tu popisuješ jsem zažívala jako mladší docela často a někdy se mi opět připomenou.
Jestli tohle je spravedlnost (viz. poslední věta), svým způsobem ano, s některými lidmi se nemáš možnost vypořádat jinak abys jim dala najevo, co si opravdu myslíš a jak se cítíš. Stejně tak jiné okolnosti jinak nevyřešíš i když... museli bychom se chovat nehumálně.
Na stranu druhou nevyhráli to tím právě oni? Že tu osobu donutili k takovému činu? Že musela udělat něco, co by jí za normálních okolností ani nenapadlo natož aby to učinila? Situace je ale bezvýchodná.
Promiň, že jsem se nad tím zamyslela takhle, že jsem nenapsala, že je to krásné i když to krásné je. Dlouho jsem nic od tebe nečetla a lituji toho. Musím sem chodit častěji ;)

5 stuprum stuprum | Web | 16. května 2015 v 23:20 | Reagovat

Lidi vyhasnou, protože lháním se spotřebovává palivo. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama