Sebevražedné zápisky

25. května 2015 v 19:28 | Únorová |  Z černých desek
Některé vzpomínky bolí, a některé naopak zachraňují.
Ty černobílé nás udržují v šachu a barevné zase při životě.


Zadýchaný autobus.
Zpocené vlasy, lepící se k vrásčitým spánkům.
Sebelítost a smrad.
Oni mě vážně chtějí zabít.
Už nejsem kořist, nejsem ani lovec. Mám strach z každého kroku, který odlupuje moje jizvy. Ani jedna ze stran se pro mě nemůže stát spojencem, a tak tu sedím - stehna narvaná v džínsech, jež jsou pozůstatkem 80. let a s břichem napumpovaných hanbou pod trhajícím se páskem.
Bukowski uznej, tohle není život.
Neměla bych očekávat nic pozitivního, spíš bych měla rty zvlnit do úzké linky a nedívat se ostatním do očí. Takhle totiž všechno jednoho dne skončí.
Dnešní svět má divný smysl pro humor. Jen by mě zajímalo, k čemu jsou lidem rapující antikristi? Je to trochu smutné. A takhle se rodí spisovatelé. Zatím tu jen sedím a líně se ohlížím za sebe, jako bych snad mohla něco vidět. Jako bych snad mohla vidět oknem do budoucnosti. Vskutku, jak směsné. Poslouchat infatilní odpady, jež se linou z úst společnosti, je téměr stejně zničující jako se dívat do zrcadla.
Kéž by má nenávist dokázala hýbat světem. Potají tu spřádám svoje myšlenky a učím se vidět skrze lži. Jejich smích mě řeže do plic a otevírá nové rány. Jsem nestvůra.
Kéž by existovala dobrá víla a vyléčila mě. Kéž by vyléčila celý svět, abych nebyla později nucena vlozit svou víru Zubaté do dlaní.
A tak se učím podlézat zákonům.
Kdybych mohla, zastřelím se v tomto jediném okamžiku a nikdo by si toho ani nevšiml. Je to taková tichá dohoda mezi mnou a společností. A pokud to má nějaké výhody, pak pouze vestavěný hrob na školním pozemku s osiřelými růžemi.
Stmívá se a venku voní sedmikrásky.
Tohle je válka, ale nikdo s ní nechce mít nic společného. Ptáci usnuli, květiny a stromy společně s nimi. Měsíc je přívětivější - pro snílky však mnohem nebezpečnější.
Pomněnkově modrá obloha upadá za horizont. Tohle ještě není konec, bude to horší. Celý svět se jednoho dne zaleskne pod gilotinou a já se budu spokojeně obracet v hrobě.
Jsem jenom chodící mrtvola. Opovrhují mnou a zároveň mě vodí za provázky. Takhle se umírá ve společnosti. Neříkám sbohem, protože si ho nikdo nezaslouží.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 blackell blackell | E-mail | 25. května 2015 v 21:22 | Reagovat

Hezké. Emotivní, naivně překrásné.Připadám si jako vězeň, jako odsouzenec tohoto světa. Sobeckost, pýcha a závist. Tyhle tři grácie lidstvo jednou zlikvidují a já bych se na to ráda těšila s tebou.

2 naoki-keiko naoki-keiko | Web | 2. června 2015 v 18:37 | Reagovat

Myslím, že někteří z nás ve společnosti již dávno umřeli.

3 Pariah Pariah | Web | 5. června 2015 v 20:52 | Reagovat

Opět musím smeknout :) Děláš z obyčejného neobyčejné :-)

4 Mirakuru Mirakuru | Web | 24. června 2015 v 1:01 | Reagovat

Tvé pošklebující stíny jsou přenádherné. Tvá spletitá sukně z jejich slz je tak okouzlující, vkrádáš se do mé hlavy přes slova která nemají konce. Jsi věčností všech konců, tak krásná a přitom tak odporné prohnilá... Jak nádherné, vynikající, jak toužebné, ach miluji všechno co píšeš.

5 userka userka | E-mail | Web | 4. srpna 2015 v 0:01 | Reagovat

A kdyby tvá nenávist dokázala pohnout světem, kam by ho nasměrovala?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama