Černobílá

26. února 2016 v 23:05 | Únorová |  Hořkosti a pachuť
Slabé kvílení ve větru -
řekl jsi mi: "Tyhle oči vidí temnotu jasně,"
- a měsíční svit se mezitím vytratil.
"Vstávej, je ráno," zazpíval drozd. Kovová kolečka potažená semišem pronikavě zachroptěla a ptáček dopadl na zem.
"Mlč," zašeptala jsem.


Slova mi už dávno neříkají nic.
Slova těžká,
deroucí se z vlastních plic,
mizí.

Přes mé oči překlenul se těžký mrak. Hlava mi klesá k ramenou, mráz mě pálí na hrudi. Naslouchám šumění větví, můj dech se topí mezi skalisky. Zpod zavřených víček vidím jen tvé tmavé vlasy.
Utíkáš.
Přede mnou.
Pryč.
A tvé srdce je suché jako podzimní listí.
Ve snech míjím tvoji tvář, tvůj hlas krouží nad mým tělem jako hladový sup, co čeká na příležitost zabořit svůj dlouhý ostrý zobák do měkkého masa.
Trháš mě.
Bez povšimnutí.
Bez jediné špetky soucitu.

Pocit ztráty minul moje srdce, vděčně padám na kolena před stíny. Noc mě uchránila před sluncem, déšť rozpustil tupou bolest na hrudi. Řetězy, jež utvořila láska k tobě, změnily se v bílý prach. Detoxikovala jsem svoji mysl, osvobodila jsem neurony z tvého zajetí, z tvých prašivých dlaní - "Zatleskej mi!"

Matčiny oči ochladly. Nebyla jsi jediná, kdo mi svými slovy drásal jizvy. Stvořila jsi jednu, pak druhou; krvácení pozastavil až lednový mráz.
"Pověz mi, matko, jaké to je?" Ostří nože se jí boří do čela. "Tak mluv!" Místností se ozve řev zubožených antilop. Dlouhé lví tesáky drtí slabé kosti sudokopytníků. Usmívám se. "Pověz mi, matko, jsem dostatečnou připomínkou vší té bolesti?" Stěny odrážejí hrůzu na podlaze. "Na shledanou v pekle."

Pevná ruka rozrazila kamenná vrata. Světlo hbitě likvidovalo tmu. Krčila jsem se v nevzdálenějším rohu tunelu jako malý ustrašený králík a mozolnatýma rukama jsem si ve strachu zakrývala oči. Skrze prsty jsem rozeznala černou siluetu. Blížila se. Viděla jsem její oči - dva malé čiré záblesky. "Dreamre?" špitla jsem do ticha.
Jeho kůže se dotkla té mé. "Už se přestaň schovávat." Mluvil pomalu, jeho laskavý ton prostupoval skrze mé rány - konejšil křik, tišil bolest. Rákosí se ve větru mírně naklánělo, ve vzduchu bylo cítit levandulové aroma.
"Běž ode mě!" vykřikla jsem vzápětí.
A slunce se barvilo do ruda.

Probírala jsem se lety zapomenutými větami. Hledala jsem v nich náznak někdejší lásky, ale zatím jsem z nich vyčetla jen samou faleš. Dva roky jsem se neustále vracela do toho osudného dne, kdy jsem byla nucena tě zabít. Ach ano, tak dobrá kamarádka jsem byla. Tak zaslepená a tak mladá.

Z bledých paží krev se dere -
proudy svazující bledou pleť,
v očích smutek, pláč i hněv,
ptají se tě:
"Odkud se ta zloba bere?"

Tvá ješitnost kolidovala s mojí obezřetností. Nedal jsi mi šanci, abych ti odpověděla, a tak jsem se tou cestou vydala sama.

Cítím závan moci,
tvůj odchod desátého v noci
mi pomohl postavit se na vlastní nohy.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Elizabeth Elizabeth | Web | 27. února 2016 v 15:28 | Reagovat

Nádherne napísané, tie slová a slovné spojenia. Akoby to bol kúsok z mozaiky mojej duše. Krásne.

2 Vivi Vivi | 29. dubna 2016 v 18:38 | Reagovat

Chvilku po začátku působí trochu falešně, ale jinak hluboké...

3 Termitka Termitka | Web | 29. dubna 2016 v 20:43 | Reagovat

Máš obrovský talent na psaní takových věcí! Strašně se mi to líbí.

4 mylifeaskari mylifeaskari | Web | 1. května 2016 v 18:40 | Reagovat

Nádherné!:))

5 Caroline Online Caroline Online | 2. května 2016 v 7:58 | Reagovat

Nádhera jsi talent

6 V Kuchyni V Kuchyni | Web | 4. května 2016 v 18:24 | Reagovat

Tohle se mi vážně moc líbí, má to hloubku :)

7 Natálie Natálie | Web | 5. května 2016 v 15:03 | Reagovat

docela psycho.. :O

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama