14.10.17

17. října 2017 v 15:26 | ... |  Výkvěty
Vzala ji za ruku, už se stmívalo. Dohodly se rychle. Jejich plán se nijak nelišil od toho, který si vymyslily už jako malé děti. Rozhodly se, že spolu utečou pryč.
Měsíc už visel vysoko na nebi, metropole vydechovala čpavek. Dvě ženská těla se semkla k sobě. Dívky zavřely oči, na rtech jim naposledy zahrál úsměv.


Probudily ji ostré sluneční paprsky. Ležela na trávě v parku, slunce tancovalo po stromech. Zem byla prohřátá, nebe modré bez jediného mráčku. Rukama si podložila hlavu.
Pak uslyšela kroky.
Dva rudé plátky se jí ve vteřině tiskly na ústa.
Oči nechala zavřené, ani se nepohnula. Srdce jí poskočilo a párkrát vynechalo. Věděla, že je to ona. Zalapala po dechu a snažila se přizpůsobit jejímu tempu. Neuměla to, vlastně byla příšerná, jenže to nevadilo. Slunce ji hřálo v tmavých vlasech, rty spalovalo vzrušení. Nebylo to nic nečistého. Věděla, že ať už půjde kamkoli, s ní bude doma.

Dalšího rána se probudila sama. Rozhlédla se kolem sebe, stála na lesní mýtině. Z lesa se valila mlha.
Dala se do běhu. Makové květy zavlály ve větru. Nikde ji neviděla. Hlava ji třeštila, strach ji objal kolem ramen. Tak kde jsi?
"Tady," zašeptal dívčí hlas. Dívka sebou trhla leknutím. Automaticky ji chytila za ruku, ale bledá, hubená ruka se jí vzápětí vysmekla.
"Rozmyslela jsem si to," řekla.
A tak zůstala dívka s květinami sama.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama