Duše Pandory Thorndikeové

18. října 2017 v 20:09 | ... |  Výkvěty
To jí tenkrát bylo osmnáct let.


Brala si velká sousta. Po necelých šesti hodinách netrpělivého půstu si konečně mohla dopřát kvalitní zákusek. Cítila, jak se jejím tělem prohnaly slastné stahy. Přivřela oči. Dlouho očekávaný příchod energie těžce dostávala pod kontrolu. Zhluboka dýchala. Propadala se, cítila záchvěvy neuronů v absurdním opojení bezstarostnosti. Nová epizoda jejího života se teprve otevírala. A ona padala - dál a dál.
Hlouběji.
Klesala.
Až na dno.
Z dálky k ní doléhal jeho kovový hlas. Přes tenkou zeď slyšela údery jeho srdce - tak rozčilený byl. Oči nechala zavřené. Představovala si jeho rozlícená gesta, tmavé pocuchané vlasy - musela se nadechnout. Ta krása netkvěla v symetrii jeho ostře řezané tváře, ale v nepoddajném pohledu muže, kterého si jednoduše vysnila. Pak se kroky začaly vzdalovat.
Otevřela oči.
Svět, do jakého se probudila, byl pro ni ve všem zklamáním. Po muži s kovovým hlasem zbylo ticho. Místo něho zaslechla smích pobavených puberťáků pod oknem. Mírný průvan odhrnul závěsy a do místnosti pronikl paprsek bílého světla. Zaklela. Začal se nový den.
Nebe bylo azurově modré, vítr jí narážel do čela, nechala jej, ať jí povalí. Rosa zalila její tělo do vlhkého objetí. A ti muži se smáli. A nebe bylo černé. Měsíc vystřídal slunce. Zavřela oči - znovu byla ve svém pokoji. Znovu ho mohla slyšet. Usmívala se. Jeho řev a prudká gesta jí přikovaly zády ke zdi. Studené cihly se jí zakously do masa. Svůj úšklebek skryla mezi koleny. Strop se hroutil, ona se smála, jeho křik zněl jako slastná symfonie.
A potom oči otevřela.
Špatně se jí dýchalo. Odkašlala si a z hrdla se jí vyvalily hleny krve. Otřela si bolavou tvář a vyškrábala se na nohy. Mohla jsem vás zabít, šeptala si v duchu, kdybych chtěla.
A ona vážně chtěla.
Vnímala jen kapky potu, orosené čelo a pár hašteřivých hlasů za zdí. Zadusila vztek, trochu to štípalo, teď už neslyšela nic. Zavřela oči. A znovu se propadala. Svět se zabarvil do ruda, úhlopříčky dýchaly, ticho se odráželo v prostoru. Ššš. Ššš. Šššššš. Dýchala zhluboka. Tenké prsty jí přejely po zádech - jemně, skoro je necítila. Už se nesmála.
"Pořád tak stejná, stále jsi stejná…" zašeptal.
Kyselý zápach alkoholu jí polechtal za uchem. Kovový hlas jí pronikl do hlavy. Jeho řev a její pláč se do sebe zaklesly a dali vzniknout hrůzostrašné kakofonii. Smyčec uťal hlavy divákům.
"Pořád tak stejná, stále jsi stejná…"
Smáli se, po kolena ve sněhu, nebe rudě zářilo. Cítila jeho studené dlaně. Byly všude. Zvedal se vítr - příjemně chladil. A ona padala. On stál nad ní. Vítal ji. Ne. Tohle bylo špatně. A pak přišlo ráno.
Když se vzchopila, parkety pod její vahou tiše zanaříkaly. Hřbetem ruky si otřela zpocené čelo; rutina. Vzala si bundu a ruce schovala hluboko do kapes. Anemická obloha slibovala první sníh, z Pandořiných úst unikal obláček dechu. Jabloňová alej demonstrovala smrt. Pro své vlastní potěšení se ušklíbla - v přítomnosti mrtvých se cítila naživu.
Větve se ohýbali ve větru, ona se sklopeným pohledem míjela ulice - stoupala do kopce, revoluci v mysli potlačovala jen stěží. Ve vzpomínkách byla opět ve svém pokoji. Pandořino utrpení našlapovalo opatrně, potichu a po špičkách; kráčelo po ledu. To on uměl dobře.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Eliss Eliss | Web | 18. října 2017 v 20:55 | Reagovat

Moc se mi líbí tvůj styl psaní, je takový mystický! :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama